Ve vichru 30tileté války

(vybráno z dosud na internetu nepublikovaného textu M. Štěpánové)

Na počátku třicetileté války náležela tedy Písečná Janu Vojtíkovi (Otíkovi) Bukovskému z Hustířan. V Písečné tehdy hospodařilo 19 osedlých s koňmi a 13 bez koní, kteří odváděli vrchnosti každoročně tzv „běžné platy“, a to 9 kop 21 groš a 1 denár, ječmene a žita před 14 korců, ovsa 92 korce, 4 krmné husy, 48 slepic a 5 kop 35 vajec. Vyjádřeno v procentech bylo v té době 65% obyvatel Písečné sedláky a zbylých 35% zahradníky, celkem zde bylo 37 poddaných gruntů.

Známe i jména píseckých občanů-
Vít Chmel, Daniel Orel/Vorel, Václav Kladivo, Jiřík Tloplal, Mikuláš Tatíček, Jan Ruhle, Jan Rezek, Jan Vrána, Petr Zedník, Václav Lukařský, Ondřej Doskočil, Jiřík Vyčítal, Jan Kovář, Jiřík Tatíček, Jan Zajíček, Jan Pecina, Martin Stejskal, Matěj Kazda, Jakub Machač, Václav Musil, Václav Dostálek, pan Hendrych Taušic (z rychty vejsadní), Jan Mazura (ze mlejna) a zahradníci: Václav Šišma, Jakub Zaurek, Matěj Souček, Jan Slavík, Viktorin Střeba, Filip Kovář, Jan Valda, Viktorin Bublů, Václav Hrdina, Šťastný Krumpholtz, Jakub Hnausek, Vávra Tkadlec a Václav Kalivoda.

Povědomě nám ale znějí i příjmení z okolních vsí- Jiřík Zámečník z městečka Budy, Martin Kalousekz Hnátnice, Václav Šušek a Jakub Sklenář z Hejnic.

Avšak Jan Vojtík (Vladislav) Bukovský z Hustířan, jak již víme z listiny šacovní, připravoval panství k prodeji, a je proto otázkou, nakolik se v samotné válce sám angažoval… sám byl pravděpodobně nekatolík. Panství sám ohodnotil v roce 1620 částkou 37 351 kop 17 gr. míš. Když pak po jeho smrti musela vdova paní Dorota Bukovská roz. z Dohalic pro víru svoje panství opustit a vystěhovat se ze země, v roce 1626 se podařilo prodat Žampach s přilehlými vesnicemi za pouhých 24 091 kop 35 grošů a 5 peněz míšeňských Bedřichovi z Oprštorfu.
Nový majitel však pocházel z přísné katolické rodiny a na svém předchozím panství, v Častolovicích, udržoval přísné poměry. Bedřichův bratr Ota z Oprštorfu vykonával dokonce funkci reformačního komisaře pro Hradecký kraj a počínal si při šíření katolického náboženství (jež bylo v zemi v roce 1624 prohlášeno za jediné povolené) nesmírně horlivě. Nepronásledoval jen obyčejné lidi, ale i šlechtu, zde také Johanku, dceru Mikuláše Bukovského z Hustířan. Do té doby, dá se předpokládat, provozoval kněz v Písečné nekatolické obřady a bohoslužby, s největší pravděpodobností byla při faře písecké i škola. To vše se s novým pánem dramaticky změnilo. Nově nasazený katolický kněz se sice zanedlouho odporoučel, ale na žampašsko přišli jezuité. Čtyřiadvacetiletý páter jezuita Adam Kravařský z Kravař pak zde působil tak horlivě, že mnoho poddaných, většinou ze strachu před trestem či šikanováním tehdy odříkalo předepsanou formuli, kterou se vzdali víry svých předků. Krajem pak putovali reformační komisaři, kteří pořizovali seznamy katolíků a ostatním hrozili vězením, jestliže do určité lhůty nezmění své přesvědčení. Do Písečné dorazili na konci ledna 1628. Vnějším výrazem vlivu jezuitského řádu a vůbec katolické církve bylo rozšíření kostela o barokní loď, (1716), postavení sochy Sv. Jana Nepomuckého (1717) a výstavba nové fary (1726).

Bezdětný Bedřich z Oprštorfu zemřel roku 1630 a jeho majetek získala v souladu se závětí roku 1633 jezuitská kolej v Hradci Králové. Přesto, že obyvatelé žampašského panství byli skoro výhradně Češi, správa panství byla jezuity svěčena německým úředníkům. Ti se snažili dát poddaným vesnicím německé názvy, patrně na začátek zamýšleného poněmčování obyvatelstva. Tak vznikl mylný překlad jména Písečná na nesmyslné Schreibersdorf. Z této doby se o Písečné můžeme dočíst ve dvou dokumentech:"Berní rula 1574" a "Tereziánský katastr 1713".

V těžkém roce 1630 roce propukl v kraji veliký mor, podle dobových pramenů se např. na Žampachu konalo 5- 7 pohřbů denně… Navíc hned v dalším roce přitáhli k Žampachu císařští vojáci, kteří „…u východu do dvoru 5 osob ranili a za mrtvé nechali, 12 pokojů prorazili a trojí dveře železem obité. Odejmuli, cožkoliv nalezli, perly, stříbro, zlato, tenké šaty všechny, alby kostelní, sýr, máslo, sůl, maso, ubrusy, servíty etc., kobyl 15 a 2 hříbata. Škoda přišla na 1021 kop míšeňských...“ Toto bylo asi nejhorší plenění, co dosud Žampach zažil. Zní možná divně, že nejhoršího rabování zažil Žampach od císařské armády, ale taková už byla třicetiletá válka. Armády tvořili žoldnéři, posbíraní po celé Evropě, a ti využívali každé možnosti k obohacení, nezajímajíce se o to, na jakém území se právě nalézají. Ani prostý lid nerozlišoval vojáky na „vlastní“ a „nepřátelské“.

Ale přicházeli sem i Švédové. Roku 1639 se dostali až k Žampachu. Aby uchránila své panství před pleněním, zaplatila žampašská vrchnost v letech 1642 a 1643 Švédům 406 zlatých. Žamberk zaplatit odmítl, a tak 22. srpna 1643 lehlo tam 58 domů popelem. Byl to patrně nejtragičtější moment třicetileté války v této oblasti.
Vojenské oddíly se na žampašském panství objevily znovu- bylo to opět císařské vojsko v roce 1648 a opět vydrancovalo Žampach- tentokrát dvakráte.

Musíme si uvědomit, že historie zaznamenává pouze nejvýznamnější události běhu dějin. Drobná příkoří i velké tragedie poddaného lidu, který byl vystaven vojákům i řádícím hordám lupičů bez ochrany, zachyceny nikde nejsou. Přitom jedinou možností, jak si zachránit život, bylo často pouze rychle posbírat skromný majetek a pokud možno i s dobytkem se skrýt v lesích. Právě menší vesnice a samoty se často stávaly cílem drancování potulujících se lapků, zběhů, válečných vysloužilců a nakonec i zchudlých zoufalých venkovanů. Obyčejní lidé vyrůstali bez škol, bez náboženské jistoty uprostřed ekonomického i správního chaosu. Vyrůstala celá nová generace, která nepoznala nic jiného než válečný stav, násilí a existenční nejistotu. Vždyť tato válka trvala celých třicet let! Ale i po jejím skončení ještě dlouho trvalo, než se poměry srovnaly- vlastně do doby, kdy "válečná generace"opustila tento svět...

/použity materiály stránek GENEALOGIE NA PODORLICKU s laskavým svolením autorky, Marie Štěpánové/