Osidlování kraje

OSIDLOVÁNÍ KRAJE (11.- 13. STOLETÍ)

Husté lesy a zdejší kopcovitý terén s nepříliš úrodnou půdou k souvislému osídlení příliš nelákal. Navíc byla oblast vzdálená centrům politického a hospodářského života, a ke svému rozvoji proto postrádala základní hospodářské stimuly.
Proto se v tomto kraji začali kolonisté objevovat až během 11.- 13. století.

Ale jak vlastně taková kolonizace probíhala?

Nejdříve se na kmenech vzrostlých stromů při zemi sloupl pruh kůry, což vedlo během dvou – tří let k jejich odumření. Pak se les vysekal nebo spálil a zbylé pařezy se za pomocí sochorů, seker, rýčů a motyk ( klučovic ) odstranily. Těmto procesům se říkalo „žďáření“ a „klučení“. Popelem vylepšenou půdu využívali předkové zčásti pro výstavbu obydlí a z většího dílu pro zajištění hospodářské soběstačnosti nové osady.
Kolonizaci organizovali (kromě samotného krále a církve) především příslušníci předních velmožských rodin, které k rozšiřování držav nutil zejména narůstající počet dědiců, mezi něž by se rozdrobil stávající rodový majetek.
Zakládáním vsí se pochopitelně žádný z hradních pánů osobně nezabýval. K tomu určil podle možností organizačně schopného a důvěryhodného člověka, většinou někoho ze svých služebníků, tzv. lokátora, jehož úkolem bylo získat osadníky, dovést je na určené místo, tam jim vyměřit půdu a dohlížet na její řádné obdělávání. Za to mu náležely určité hospodářské výhody ( např. pozemky osvobozené od placení úroků, právo šenku, právo postavit si svobodný mlýn apod. ). A protože měl důvěru majitele panství, bývala mu zpravidla svěřena dědičná funkce rychtáře. Zajišťoval mezi svými sousedy prosazování pánovy vůle, vybíral daně a v neposlední řadě rozhodoval v běžných sporných záležitostech. Právě z vykonávání soudní moci mu také plynul určitý zisk, neboť si mohl ponechat část ( zpravidla třetinu ) zaplacených pokut a soudních poplatků.
A odkud se brali noví osadníci ? Jedním ze zdrojů byly početně se rozrůstající rodiny hradní čeledi. Pokud existovala vazba na šlechtický rod s již stabilizovaným panstvím na jiném místě, bylo možno požádat o pomoc příbuzné. Ovšem někdy nezbylo, než hledat, kde se dá. I když se v této fázi kolonizace hojně účastnili Němci, názvy zdejších vsí ani příjmení obyvatel nenapovídají, že by se ve zdejší krajině nějak výrazně prosadili.
Vztah mezi vlastníkem půdy a kolonisty se tehdy vytvářel na základě zákupního práva. To v podstatě znamenalo, že osadníci drželi pronajatou půdu dědičně a za to odváděli každoročně peněžitou rentu- úrok, placený pololetně na jaře a na podzim. Vesnice se ale musela nejprve rozvinout a vybudovat hospodářskou strukturu, proto byla po svém vzniku na určitou dobu („lhuota“) od povinností osvobozena.
Polnosti, tzv. plužina, byly rozděleny na tři hony, na nichž se střídalo setí jařin, ozimů a úhor (tzv. trojhonný systém ). Roboty konali poddaní jen minimální, pouze několik dní v roce pracovali při panských dvorech, ve většině případů však místo toho odváděli také peněžité dávky.

V našem kraji byli aktivní potomci Sezemy, užívající přídomek „ze Zebína“. Prvním doloženým nositelem rodového jména je Petráň Zebínský (Petráň "s trúbú" podle trubky v erbu), připomínaný v Dalimilově kronice jako hrdina bojů s Branibory ( 1278 – 1283 ). Ještě dříve, na konci vlády Přemysla Otakara II. ( 1253 - 1278 ), se ale páni ze Zebína patrně podíleli na kolonizaci krajiny při horním toku Divoké Orlice, kde organizovali osídlování v místech pozdějšího žampašského panství. Před pány s loveckou trubkou v erbu přišli však do kraje cyriaci ( křižovníci s červeným srdcem ), kteří v dnešním Klášterci nad Orlicí založili klášter zvaný Orlice, Orlík či Orlička. Zájmy obou kolonizátorů (cyriaků a rodu Zebínských) se tak střetly a spor musel řešit až pražský arcibiskup Tobiáš z Bechyně, který v listině náležející do let 1279 - 90 zakázal neznámému pánovi stavět hrad na území náležejícím klášteru. PhDr. František Musil CSc. vyslovil zajímavou domněnku, že zmíněné sídlo je identické se skromnými pozůstatky neznámého, patrně nedokončeného hradu na skalnatém ostrohu řečeném Vejrov v Nekoři, ležícím jen 4 km vzdušnou čarou od místa, kde na stejném břehu stál klášter. Onoho šlechtice ztotožňuje s blíže neurčeným příslušníkem rodu ze Zebína, jenž se poté stáhl na druhý břeh Divoké Orlice, kde nechal vystavět nový hrad na výrazném kopci nad Písečnou. Panské sídlo prý přejalo v německé podobě jméno vsi ( Písečná - Sandbach ), brzy se však vžila počeštěná varianta Žampach.

Ale všechno mohlo být docela jinak … V této souvislosti se totiž nedá přehlédnout přibližně do stejné doby náležející vznik hradu Geiersberk ( Kyšperk ) na návrší dnes zvaném Hradisko, jehož zakladatel patrně patřil do okruhu příbuzenstva žampašských pánů. Zatímco až dosud je název překládán jako „Supí Hora“ a PhDr. František Musil jej ve své práci označuje za tehdy módní německý název, Marie Štěpánová vyslovuje domněnku, že správným překladem „Geier“ není „sup“, nýbrž v německých nářečích užívaný „výr“. Takto vyložené pojmenování by bylo důkazem, že onen nejmenovaný šlechtic nezačal jako protiváhu za opuštěný Vejrov stavět Žampach, nýbrž hrad, jemuž dal stejný název - Geiersberg (Vejrov).

Žampašský hrad tak podle této teorie patrně vznikl zcela nezávisle na popsaných událostech. Bezesporu tedy museli být dva šlechtici, z nichž jeden chtěl kolonizovat území na pravém břehu Divoké Orlice okolo Vejrova (Nekoř) a když musel z biskupova rozhodnutí tuto končinu opustit, stáhl se na levou stranu řeky, kde v té době již působil druhý z nich. To by svědčilo o jejich příbuzenství, protože jinak by se o teritorium těžko v míru podělili. Protože od počátku kolonizace už uběhla nějaká doba, jeden z hradů ( Žampach ) již stál, zatímco druhý ( Geiersberg - Kyšperk ) se začal budovat až nyní.

A jako to tedy bylo se Žampachem ? Většinou se uvádí, že vyrostl na výrazném návrší nad Písečnou a převzal její jméno. Že pojmenování vzniklo počeštěním původně německého názvu (Sandbach) se zdá vcelku nezpochybnitelné. Ale osídlování oblasti teprve začínalo, takže kde by se tu tedy vzala ves? Marie Štěpánová předkládá hypotézu, že nejdříve vznikl hrad s několika poddanými v podhradí a teprve později vesnice Písečná.

(Více o teorii vzniku Písečné>>>)

/použity materiály stránek GENEALOGIE NA PODORLICKU s laskavým svolením autorky, Marie Štěpánové/